Jan Bárta si cyklistiku užívá. „K olympiádě jsem vzhlížel“d

Jan Bárta má za sebou olympijské hry v Riu 2016 a v Londýně 2012. Jednoznačným vrcholem letošní sezóny pro něj měly být závody pod pěti kruhy v Japonsku. Co pro něj znamená posun olympiády o rok? A jak pozměnil tréninkové plány i přístup k individuální přípravě? Přečtěte si rozhovor se sedminásobným českým šampionem a nejlepším domácím časovkářem.

Olympijské hry v Tokiu se posunuly o rok. Jako šestinásobný mistr republiky v časovce, bronzový z Evropských her v Minsku a specialista na tuto disciplínu jste letošní sezónu směřoval právě k tomuto vrcholu. Co všechno se pro vás posunem olympiády změnilo?

Olympiáda byla letošní meta, ke které jsem vzhlížel. Nominace do časovky i hromadného závodu byl můj hlavní cíl. Když jsem o něj přišel, říkal jsem si, že nový vrchol bude domácí mistrák. Zatím ale nevíme, jestli bude, a to je situace, kterou jsem za dvacet let své kariéry ještě nezažil. Trénink ale k tomuto závodu směřuju, protože věřím, že by se mohl jet. Jen před ním nebudu moc rozzávoděný. Musíte brát situaci takovou, jaká je a udělat všechno proto, abyste právě tam byl co nejlepší. Na olympiádu za rok se snažím nemyslet a soustředím se na probíhající sezónu. V listopadu začne příprava na tu příští a pak se k myšlenkám na Tokio zase vrátím.

Vyhovuje vám individuální příprava v rámci přerušené sezóny?

Po soustředění v Calpe jsem v Chorvatsku objel jeden závod. Plánovaný etapák už byl zrušený a místo něj jsme cestovali domů. Plán se tak musel hodně změnit. Po návratu jsem si dal týden volno a začal pozvolna znova trénovat. Bylo potřeba trochu zastavit načasování formy, když se ukázalo, že minimálně do konce dubna závody nebudou. Vyhovuje mi, když po pauze začínám sám. Můžu si plán přizpůsobit podle sebe a zase se do toho dostat. Teď po pár týdnech už je složitější, když člověk nemá s kým jezdit, ale musím to brát tak, jak to je. Trénink je zkrátka jiný, když nemůžete jezdit ve skupině. Jsem samozřejmě zvyklý jezdit sám, ale ne pořád. Většinou to kombinuju a teď se dá vyrazit maximálně ve dvou. Občas se na tréninku potkáme s Lojzou Kaňkovským, který bydlí nedaleko, ale i když jedete ve dvou, tak se to se skupinou nedá srovnat. Sice si můžete občas povídat, ale v podstatě je to blíž tomu, když jedete sám.

 

Jak jste v kontaktu s ostatními členy týmu?

My si sdílíme tréninky ve společné skupině, kde se navzájem povzbuzujeme, ale není to ono. Závodník potřebuje jezdit ve skupině a závodit. V době, kdy jsem odpočíval, se kluci hodně hecovali a mě to v ten moment připadalo zbytečné. Několik členů týmu jelo tréninky delší než 300 kilometrů, ale já se zatím na něco takového nechystám. Možná na přelomu dubna a května, podle toho, kdy budou další závody.  

Který ze zrušených závodů v původním kalendáři vám bude nejvíce chybět?

Mrzí mě, že nebudu moct obhájit loňské vítězství v závodě kolem Loiry ve Francii. Těšil jsem se i na Rhône-Alpes Isère Tour, kde jsem byl před rokem celkově čtvrtý. To byl závod, který mi seděl. Je škoda, že se na jaře nebude vůbec závodit, protože právě v tomto období mi to vždycky jde, když se v zimě dobře připravím. Až do mistráku jsem schopný podržet formu a teď je to celé uříznuté. Uvidíme, kdy se zase dostaneme na závody do zahraničí, protože je možné, že hranice zůstanou zavřené delší dobu. Přitom rozdíl v kvalitě závodů v Česku a třeba ve Francii je obrovský.

 

Stíháte komunikovat se svými kolegy a kamarády v zahraničí?

S několika kamarády v kontaktu jsem. Situace je zvláštní v tom, že každý to má trochu jinak. V některých zemích nemůžete vůbec ven, a tak cyklisté trénují na ergometrech, jinde zase jezdí ven, kdykoliv to jde. Takové ozvláštnění jsou teď závody na ergometrech, ale já jsem to nezkoušel. Moc rád nesedím na kole na jednom místě před obrazovkou, raději vyjíždím na silnici. Navíc mi tam chybí spousta věcí, které nenahradíte, ať je to boční vítr nebo pohyb a technika jízdy v balíku.

Tato zvláštní situace může působit i na psychiku sportovců a obyčejných lidí. Pocítil jste nějakou krizi?

Začátek byl těžký, když zrušili a posunuli olympiádu. Ztratí se vám cíl a najednou nevíte, kam se dívat dopředu. Zkrátka nemáte směr. Ale už je to dobré. Přišel jsem na to, že výhodu mají ti, kdo si to na kole užívají. Já si teď jezdím pro radost, protože když to někdo bere jen jako práci, víc ho ta změna zdrtí. Dokud jsem se sám na sport díval jen jako na práci, dost mě to ubíjelo. Teď z toho mám radost, trénování mě baví a užívám si ho.

Co byste poradil amatérským cyklistům, kteří nemůžou kvůli vládním opatřením na kole jezdit a plnohodnotně trénovat?

Nejlepší je vyjet do přírody na kole, vozit se, a pokud to nejde, tak dělat jiné vytrvalostní aktivity. Taky si můžete jít zaběhat a věnovat se cvičení na zpevnění těla a posílení nohou. Dobré jsou dřepy se zátěží, když už nemůžete do posilovny, nebo si zlepšit plíce v bazénu. Zkrátka využít toho, co je možné.